Základními pilíři systemické práce jsou filosofická východiska postmoderny, zejména teorie radikálního a sociálního konstruktivismu, teorie aitopoietických (sebeorganizujících se) systémů, kybernetika II řádu (kybernetika „sebepozorujících se systémů“) a moderní teorie komunikace.

Radikální konstruktivismus 

​

je filosofický směr, který vznikl v 70. letech 20. století v reakci na rozvoj přírodních věd a zejména Maturanovu teorii autopoiesy – sebevytváření, sebeorganizace a sebevztažnosti. U základu nového způsobu uvažování o člověku a jeho místě ve světě stál objev, že mozek (stejně jako jakýkoli jiný systém, který je ze samotné své podstaty operacionálně uzavřený) vnější svět neodráží, ale vytváří jej, a to zcela osobitým způsobem. Coby lidské bytosti svět neobjevujeme - my jej konstruujeme. Odraz světa v nás tedy není objektivní, to jest na nás nezávislý – je naopak zcela závislý na vlastnostech nás coby pozorovatele, na naší vnitřní struktuře (kapacitě našich smyslů, na zažitém způsobu vnímání a vyhodnocování informací, na tom, jak jsme zvyklí dávat si věci do souvislostí...). Žijeme tedy v kognitivním světě, nikoli ve světě, „jaký je“. 

Sociální konstruktivismus 

 

k této teorii přidává předpoklad, že při konstruování světa hraje klíčovou roli komunikace mezi lidmi. Jazyk svět nejen zobrazuje, ale též spoluutváří. Významy nejsou v objektech pevně dány, ale jsou závislé na lidském vnímání, chápání, komunikaci a jednání, a mohou se měnit. V procesu sociálních výměn získávají myšlenky, postoje a praktiky postupně status sociální reality. 
 

Ale co má tohle všechno společného s psychoterapií? Velmi mnoho: 

Praktickým vyústěním předpokladu, že každý žijeme ve svém světě v závislosti na tom, čemu věříme, co předpokládáme a jak věci hodnotíme, je naděje – protože přece svět, jehož jsem sám autorem, mohu také měnit. Nemusím již být pouze pasivním pozorovatelem či snad dokonce útrpnou obětí okolností, které jsou mimo mou kontrolu. Mohu přinejmenším přijmout zodpovědnost za významy, které těmto okolnostem připisuji. Pak se také může snáze stát, že najdu i praktické řešení záležitostí, které mě trápí. 

Dalším důsledkem konstruktivistického pohledu na terapeutický rozhovor je změna koncepce vztahu meziterapeutem a klientem. Ve světě, kde vedle sebe existuje nekonečně mnoho světů, přístupů a pohledů na tytéž situace, z nichž všechny mají stejnou platnost, prostě není možné, aby jedna osoba z pozice své autority diktovala druhé osobě, co má dělat. Nehledě na to, že nikdo nezná klientovu situaci tak dobře, jako klient sám, a je to zase pouze a jenom klient, který dokáže najít takové řešení svých potíží, které přesně zapadá do kontextu jeho životní situace. 

Tím se však terapeut v žádném případě nevzdává zodpovědnosti za postupy, které volí, ba naopak. Terapeut je a vždy zůstane expertem na vedení pomáhajícího rozhovoru – tak, aby klient na jeho konci odcházel posílen a s jasnější představou o řešení problémů a konkrétních krocích k jeho dosažení. Avšak tím, kdo rozhoduje, co je pro klienta žádoucí a užitečné (v terapii i v životě mimo ni) je opět pouze a jedině klient. 

Z filosofie radikálního a sociálního konstruktivismu zároveň vyplývá, že žádná skutečnost (způsob myšlení, prožívání, jednání) sama o sobě není problémem. Každý projev (nemoc, psychická porucha, těžkosti ve vztazích) je sociální událost, až jeho negativní hodnocení vytváří problém. Jestliže se problematický způsob, jakým připisujeme významy okolnostem a událostem ve svém životě, utvářel v rámci mezilidské komunikace, mohou být slova zároveň silným prostředkem dosahování změny. V terapeutickém dialogu jsou oba účastníci sociální výměny (klient i terapeut) zároveň spolutvůrci zjišťované skutečnosti. V partnerském rozhovoru s klientem se společně pokoušíme změnit svět nemoci ve svět zdraví. 
 

Teorie autopoietických systémů 

 

Několikrát jsme zmiňovali také teorii autopoietických systémů, totiž způsob bytí živých systémů, které se organizují a udržují samy, jsou určeny svou vlastní strukturou a operacionálně uzavřeny. Pro nás je z hlediska terapie významný zejména předpoklad, že každý v každém okamžiku dělá právě to nejlepší, čeho je na daném stupni svého vývoje schopen. To neznamená, že to příště nemůže umět lépe. Pouze předpokládáme, že už teď to dělá dost dobře. Terapeut je pak klientovi užitečný zejména tím, že mu pomáhá odhalit, které z jeho způsobů myšlení, prožívání, jednání a interagování jsou funkční a lze na nich stavět; a zároveň mu poskytuje dostatečně podnětné prostředí, inspiraci pro další růst. Ovšem směr, který si klient pro sebe zvolí, záleží opět pouze a jenom na něm.